Psal se rok 2004, kdy tento výrazný literární talent vydal své první knihy Tři holčičky na římse a Křižovatky žen. O tři roky později vyšla kniha Marika píše Vincimu. Jmenované novely se sociální tématikou jsou psané velmi realisticky a čtenář si má možnost uvědomit, že spousta situací se může přihodit vlastně každému z nás. Knížky pak vycházely s určitou pravidelností dál. Jaká je autorčina tvůrčí cesta, kde a jak nachází podněty pro své psaní? Nejen na tyto otázky nám odpovídá Taťana Březinová, žurnalistka a autorka více než deseti tilulů od literatury faktu až po povídkové soubory či romány.
Jste absolventkou FŽ UK. Jak jste se dostala k tomu oboru?
S láskou k literatuře se u mne pěstovala i úcta k psanému slovu. Od toho není daleko ke snaze, aby se člověk pokusil o tvorbu sám. A tak jsem první reportáž napsala, když mi bylo čtrnáct – téma bylo skutečný požár v lese – a první pohádku v devíti letech. Pro mne to znamená, že práce s fakty je v jistém slova smyslu obtížnější než fantazie.
Dále jsem měla velké štěstí na vynikající profesorku literatury na gymnáziu.Ta naší třídu poutavě vedla dějinami i tehdejší přítomností domácího i zahraničního světa poezie, prózy a divadelních dramat, A pak zde byla fakulta žurnalistiky. Ale žádná fakulta z člověka novináře neudělá, natož pak spisovatele. Záleží na řadě okolností, jak se k tomu dostanete. Někdo píše z touhy a potřeby se vypovídat, jiný chce někoho vytrestat, další vidí v literatuře cestu k úspěchu a slávě. Dnes je to ale jinak než dříve, v mnoha případech je honorář na posledním místě.
Málokdo je však natolik sebekritický, aby si přiznal, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Leckdy naši současní literární kritici nepostřehnou jemnou hranici mezi skutečným autorem a grafomanem.
Ale nutno říci, že literatura jako obor pozbyla v dnešní době své důležitosti, neboť ji nahrazují jiná média – žijeme v čase internetu. A proto vymizela i literární kritika. A lidé v porovnání s minulostí čtou málo. Pryč jsou ty doby, kdy vydavatelé nechávali dělat na rukopis dva lektorské posudky, pokud se neshodly, dělal se třetí. Tím se přesvědčivě oddělilo příslovečné zrno od plev a nemohly vyjít tak hrozné balasty, jako je tomu dnes. Jednalo se hlavně o umění literárního řemesla. Kvalitu nahradila kvantita a zapomnělo se na výchovný aspekt, který patří k několika základním posláním této tvůrčí činnosti.
Jak vzpomínáte na svá redaktorská léta a na spolupráci s časopisy?
Vzpomínám na dobu, kdy měly každé noviny sobotní či literární přílohu, která byla přehlídkou žurnalistiky, žánrů, kterým se říkalo umělecké: fejeton, sloupek, soudnička, literární reportáž.Nechyběly ani krátké prózy a poezie. To už byla vysoká laťka a psávali je již publicisté, kteří byli i slušně honorovány, oproti každodennímu novinářskému řemeslu, což byly zprávy a články. Dnes tyto žánry z novin a časopisů bohužel vymizely. Začínala jsem literární reportáží, pomalu se rozepisovala, až jsem zákonitěskončila u povídek, novel i románů. Ke psaní mě inspiroval manžel Ivan Černý, reportér, publicista a též spisovatel, původně můj kolega v kulturní rubrice jednoho z populárních tehdejších časopisů.
Jste nositelkou literárních cen za reportáže. Co pro vás tato ocenění znamenají? A co pro vás znamená žurnalistika…
Zdá se mi to hodně dávno, ale soutěže byly tehdy velmi důležité. A když jsem kupříkladu dostala vysoké ocenění po boku spisovatele Františka Nepila, on za literaturu a já za žurnalistiku, byla to úžasná motivace. V tu dobu mě ovšem nenapadlo, že i já budu jednou psát povídky, novely i romány.
Rozdíl mezi dnešní a tehdejší žurnalistikou vidím v tom, že tenkrát to byla ještě poctivá práce sběru faktů v terénu. Dnes se vše shání u stolu v internetu. Také tou dobou ještě neřádil bulvár.
Mým největším dobrodružstvím nebyly fikce, ale fakta. A úkolem novináře je fakta shromažďovat a osvětlovat. Nikoli překrucovat ku obrazu svému, jak to často vidíme dnes. Román s fakty pracovat nemusí, ale pracuje-li s nimi, pak by je měl ctít také.
Já jsem se zpočátku hlavně zabývala sociální tématikou, situací dětí ze špatných rodin a jejich dalšími osudy. Abych o tom mohla napsat knížku novel, pracovala jsem řadu měsíců na zapřenou jako pomocná vychovatelka v dětském domově. Tyto novely vyšly zhruba za čtvrt století od jejich vzniku.
Dá se říci, že jsem na svou první knihu čekala opravdu dlouho. Nikoli že bych byla líná a tvořila nějak těžce, ale v minulé době byly při vydávání knih dlouhé lhůty, titul do výroby se běžně připravoval pět let. A také poměry ve vydávání knížek, kdy veškerá domácí nakladatelství okupovala stará garda a mladé autory, až na malé výjimky, pouštěla dopředu jen velmi zdráhavě.
Která kniha se vám psala nejobtížněji a proč?
Byla to kniha Návrat zmizelého letce s podtitulem Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny (2010). Tuto knihu pokládám za vrchol mého celoživotního snažení. Šlo o osobu mého strýčka Jana Březiny, bratra mojí maminky. Upoutal na sebe pozornost tím, že se v tehdejším Sovětském svazu, kde rodina žila, zúčastnil v roce 1937 jako mechanik slavné letecké Papaninovy výpravy k severnímu pólu a obdržel vysoké vyznamenání. V rodině byl ale považován za nezvěstného.
Když jsem sbírala materiál ke knize, neměla jsem ani tušení, že byl tento nejmladší člen výpravy a jediný cizinec v době stalinských čistek nespravedlivě obviněn ze špionáže a v roce 1938 zastřelen. Pro mne to bylo pátrání po zmizelém člověku, které trvalo přes padesát let, a byly do něj zapojeny čtyři generace naší rodiny. Tento příběh bylo možno plně rekonstruovat až po rozpadu Sovětského svazu, když se otevřely tajné archivy.
A tak vznikla kniha s názvem Návrat zmizelého letce, aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Spoluautorem byl můj syn Mikuláš Černý, který se úspěšně zapojil do pátrání a navštívil řadu míst v Rusku.
Dnes se věnujete výhradně psaní knih. Kde čerpáte náměty pro své knihy?
Příběhy se mi rodí v hlavě při pozorování okolí, z prožitků života. Mám slabost pro problematické postavy, které obtížně hledají místo na slunci, pro outsidery, a jestli mě v tragikomickém vidění světa někdo ovlivnil, tak to byl italský režisér Federico Fellini. Alfou a omegou je při psaní románu základní kostra, hlavní nosný příběh románu, která se pak obaluje charakteristikami, dialogy, událostmi, epizodami, minipříběhy…Ale není vše jen do detailu promyšlené, existuje naštěstí něco jako literární intuice, kdy příběh vytryskne jako divoký pramen.
Napsala jste několik knih s naučnou tematikou. Jaký je váš vztah k cestování po českých krajích a především k severním Čechám.
Ten kraj mám moc ráda, zvláště Děčínsko a České Švýcarsko, kam jezdím od dětství. Věnovala jsem mu čtyři knihy. Nejúspěšnější byla knížka encyklopedického charakteru s názvem „100 + 1 zajímavost z nejsevernějších Čech“. Byla to tvůrčí žurnalistická práce z kraje, kde se obtížně měnil svět. Problematika tohoto kraje zaznívá i v mém románu Tanec na paletě.
Nedávno vám vyšla kniha Beránci s korouhví a námětově se liší od ostatních. V podtitulu knihy je psáno: Nic jsme s sebou nevzali, po všem veta, jenom Bibli kralickou, Labyrint světa.
Mým koníčkem je historie, proto jsem se do toho pustila. V knize Beránci s korouhví jsem shrnula téměř 500 let naší historie, hlavně pohledem reformace. Knihu jsem psala publicistickým stylem, aby byla přístupná dnešnímu čtenáři. Zaměřila jsem se na dějiny jednoty bratrské, která je významná nejen u nás, ale ovlivnila i světové dění. Přesto není tato kapitola tak známá jako třeba husitství nebo doba pobělohorská.
V současné době jste dokončila další rukopis s názvem Moravské šlépěje ve světě, navazující na zmíněnou knihu Beránci s korouhví.
První kniha je o Čechách, druhá nás zavádí na Moravu do Suchdola nad Odrou, dále do německého Ochranova a s moravskými misionáři bude čtenář putovat do všech koutů světa. Moravští bratři jsou paradoxně všude známější než u nás. Odcházeli, nebo spíše utíkali z Moravy v době pobělohorského pronásledování a útočiště našli v Horní Lužici v Sasku na pozemcích hraběte Zinzendorfa. Tam založili městečko Herrnhut – Ochranov. Přivezli s sebou učení jednoty bratrské, které vychází z husitství, ale už po deseti letech od založení je nacházíme v různých, a to i velmi exotických končinách světa, kde zakládali své misie. V Evropě je nejznámějším působištěm Grónsko, ve světě Severní Amerika. Mnohé knihy vyprávějí třeba o tom, jak Moravští bratři ochraňovali Indiány před kolonisty. Ale živé stopy po nich najdeme i v různých afrických zemích.
Zájemci se dozví více v rozhlasovém pořadu Stanislava Motla Stopy, fakta, tajemství a jmenuje se Věrni i v hodině smrti. Vysílá se 16. března na dvojce v 18.30.
Můžeme se o Moravanech dozvědět někde i víc?
Především v Suchdole nad Odrou, kde návštěvník najde Muzeum Moravských bratří s bohatými výstavními expozicemi, a kde je i studijní centrum. Též při procházce obcí může vidět i domy, odkud exulanti odcházeli. Minulost je tam zajímavým způsobem propojená s přítomností. Navíc se zde může turista napojit na poznávací trasu, kterou dojde po stopách bratří až do Herrnhutu.
Závěrem, co dále připravujete…A také, jaká je Taťana Březinová ve chvílích odpočinku?
Mám tři dospělé děti, šest vnoučátek a jsem sboristkou v pražském Emauzském sboru a orchestru. Poslední kniha je tak trochu věnována obojímu, tedy dětem a mému velkému koníčku, jímž je zpěv a vážná hudba. Pracovní název zní: Suchou nohou přes potok…Takže milí čtenáři, snad tu vodu společně překročíme.
Ivan Černý
